Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci
Creative Commons Uveďte původ 4.0 Mezinárodní License.
Historie biografů v Jihlavě
V dnešním článku bych se chtěl věnovat kinofikaci Jihlavy od začátku 20. století a jejímu dalšímu vývoji až po současnost. Nejdříve byla kinematografická představení uváděna kočovnými skupinami na poutích jako "divadlo pohyblivých obrázků", posléze byla skupinám udělena licence umožňující promítání filmů v hotelových sálech, hostincích, restauracích, nebo provizorních stanech. 

Údajně první stálé kino v Čechách uvítalo diváku v březnu roku 1907. Jeho majitelem byl významný český eskamotér Viktor Ponrepo (vl. jménem Dismas Šlambor) a biograf se nacházel v domě U Modré štiky v Karlově ulici v Praze. Ale objevily se domněnky, že první stálé kino nevzniklo v Čechách, nýbrž na Moravě ve stejném roce, ale o dva měsíce dříve než Ponrepo. Brněnský biograf se honosil názvem The Empire Bio Co. a jeho majitelem byl Dominik Morgenstern, což je hlavní důvod, proč se tento prim mylně připsal Viktoru Ponrepovi, neboť zde značnou úlohu hrálo nacionální smýšlení. Další stálá kina začaly vzniky vzápětí, do roku 1909 bylo v Praze zprovozněno 5 kin a do začátku první světové války již každé větší město mělo svůj biograf.

Přejdeme k Jihlavě. První kinematografické představení zde bylo realizováno již v roce 1899 cizokrajnou společností, která své "živé fotografie" uváděla od prosince užaslému publiku v sále hotelu U Tří knížat na náměstí. Program se skládal z dokumentárních snímků jako např. jízda gondolou v Benátkách, průvod s královskou korunou v Budapešti, jízda městskou dráhou v Berlíně, česká svatba apod. Další kočovné představení je datováno do roku 1908, kdy v květnu proběhla projekce v suterenní místnosti Hotelu Grand, kterou zorganizoval jihlavský fotograf Heindrich Reim.

 
 

Kino Elite a osud Franze Klimsche

První stálé jihlavské kino dnes již budeme hledat marně. Budova od významného jihlavského architekta Arthura Corraza se nacházela od roku 1912 na dnešním Štefánikově náměstí v blízkosti ulice Žižková naproti krajskému úřadu. Biograf nesl název Elite Kino - Theater a jeho majitelem byl jihlavský rodák Franz Klimsch (*1875). Klimsch již v mládí propadl kouzlu pohyblivých obrázků a od roku 1911, kdy si pořídil svůj první kinematograf, představoval své krátké snímky v sále Hotelu Czap (dnes Dělnický dům) i s živým orchestrem, bohužel v další sezóně mu nebylo umožněno v jeho projekcích pokračovat a proto se rozhodl ke stavbě vlastního již zmíněného podniku na parcele zavezeného cihlářského rybníka (nejprve uvažoval o parcele na rohu ulice Husova a Věžní, ale posléze svůj názor na umístění biografu změnil).

Projekt byl schválen městkou radou, která si však stanovila několik podmínek pro provoz kina (např. projekce se směly konat pouze mimo divadelní sezónu od března do října, byl povolen pouze německý jazyk a budova nesměla sloužit jiným účelům a město stanovilo pronájem na 10 let). Vnitřní budova se skládala ze samotného sálu a předsálí s pokladnou a sociálním a sanitárním zařízením. Průčelí bylo doplněno o dvě nízké věžičky, které ho opticky rozšířily. Slavnostní otevření kina připadlo na květnou neděli 31.3. 1912 za přítomnosti starosty města Vinzenze Inderky a o premiérové premiérové představení byl nebývalý zájem. Program se skládal z několika snímků, zu nichž jeden zobrazoval výjevy ze života císařské rodiny.

Postupně se začínaly objevovat zvěsti o špatném stavu budovy a strach z jejího zřícení. Klimsch povolal znovu architekta Corrazu, aby situaci prošetřil a ten nechal k budově nainstalovat několik podpěrných pilířů, aby byla lépe rozprostřena váha střechy. Klimsch se zdál jednáním architekta poškozen a vše mělo dohru u jihlavského krajského soudu. Další změnou prošla stavba v roce 1913, kdy z bezpečnostních důvodů musel být snížen počet míst v hledišti, což Klimsch vyřešil další přístavbou v západní části budovy provedené stavebním misterm Augustem Osterreicherem. V pozdějších letech se kino začíná potýkat s nově vznikající konkurencí. V roce 1914 vzniká kino Edison v nedalekých Dřevěných Mlýnech a v roce 1915 kino Reform (dnešní kino Dukla). K tomu ještě válečná situace přinesla působení cenzury, zakazující projekce amerických snímků.

Klimsch byl nucen narukovat do armády a kino vedla jeho manželka, která působila i jako obchodní vedoucí kina Reform. Po návratu z války se Klimsch znovu ujal svého kina a vedl ho až do roku 1923, kdy kino skončilo s promítáním a zadlužený Klimsch, navíc zdrcený smrtí své manželky Emilie se znovu žení se svou neteří a dále se podnikání nevěnuje. Bývalou budovu kina Elite odkoupilo město za 20 000 Kč a pronajalo ji nově vzniklé Československé církvi a vznikla zde modlitebna, která zde fungovala do roku 1928 a musela ustoupit nově vznikající jubilejní škole T. G. Masaryka, otevřené 3. 6. 1931.

Osud manželů Klimschových byl vyhrocen po koncvi 2. světové války, neboť oba přijmuly německé občanství a Klimsch byl deportován do internačního tábora ve Stonařově a posléze přesídlil do rakouské Kremže. Klimsch stále žádal o udělený československého občanství, neboť toužil po návratu do Čech, avšak českosloveské úřady mu návrat nechtěly umožnit. Poslední stopy lze zachytit ve východoněmeckém Durynsku na počátku 50. let. Klimschově manželce Bertě byl umožněn pobyt v československu, avšak byl ji zkonfiskován veškerý majetek. Do roku 1971 žila v Kosmákově ulici, poté se přestěhovala do bytu v Brněnské ulici. Skonala dne 10. 3. 1974 a je pohřbena v rodném Krucemburku.

 
Kino Edison

Krásná vila byla otevřena Adolfem Kotnerem v říjnu 1914 tehdy v samostatných Dřevěných Mlýnech. Plány navrhl pro manžele Adolfa a Terezii Korutnerovy v květnu 1914 Vincenz Zeizinger. Hlavní sál pojal 504 diváků. Bio Edison často měnilo své majitele (Dr. Anton Hebar, Jan Dorazil, Josef, Adolf a Karla Ručtí, Stanislav J. Dvořák, Tomáš Mikl, Karel a Růžena Domkářovi). Rozpočet kina zlepšoval Edison Bar v poschodí přístavby. Od roku 1927 kino provozovala Matice školská, technicky jej řídil Rudolf Zerzánek. Kino bylo ozvučeno až roku 1932.

Kino poté provozoval II. odbor Národní jednoty v Jihlavě Dřevěných Mlýnech. Po přístavbě v roce 1924 měl sál kapacitu 794 míst. Za okupace se kino jmenovalo Deutsches Volkskino, po druhé světové válce pak kino Spojenců. V roce 1946 byl ukončen jeho provoz.  Před zbouráním v průběhu 60. let budova sloužila jako skladiště barev. Poslední projekce probíhaly na venkovním plátně před budovou kina.

 

Kino Reform
 
Budova kina Reform (dnes Dukla) byla postavena podle návrhu architekta C. M. Kattnera a slavnostně otevřena v květnu roku 1915. Místa v hledišti pojaly 300 diváků. Prvním vedoucím se stal divadelní ředitel Rudolf Fleischmann, v roce 1915 převzal sál do nájmu Franz Klimsch, majitel kina Elite.
 
V roce 1930 zde byl uveden první zvukový film. Po konci druhé světové války bylo kino přejmenováno na Stalingrad a od 60. let nese název kino Dukla. V roce 2008 byla provedena kompletní rekonstrukce budovy a původní sál byl přestavěn na 2 menší sály, které nesou jména bývalých biografů Reform a Edison.
 

Kino Adria (Vysočina)
 
Kino Adria (později Vysočina) bylo otevřeno 25. 12. 1929 ve velkém sále Legiodomu. Na svou dobu bylo vybaveno kvalitní projekční a zvukovou technikou. Sál s kapacitou 460 diváků v přízemí a 172 na galerii disponoval ústředním topením a ventilaci. Licenci na promítání v době vzniku získala Československá obec legionářská a kino vedl Rudolf Zerzánek. 
 
Začátkem 30. let se provoz kina dostal do krize, která byla překonána až po jeho převzetí městem. Od roku 1932 tedy spravovalo Adrii tehdejší vedení kina Reform a sál byl využíván i ke kulturním účelům. V roce 1941 se stalo majitelem kina Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Horáckého domu pro Jihlavu a okolí. Po roce 1945 přejmenováno na kino Praha a posléze OKO. 
 
V roce 1967 došlo k modernizaci technického vybavení a změně názvu na kino Vysočina 70 s možností projekci 70mm filmů s plastickým obrazem a nejmodernějším zvukem. Po revoluci bylo kino vybaveno technologií Dolby Stereo, záhy však došlo k jeho zrušení (rok 1996) a sál byl posléze adaptován na prodejnu nábytku.

 

Kino Stadion (Sokol)

Kino Stadion se nacházelo v přízemí jihlavské Sokolovny. Provoz byl zahájen 26. 10. 1935 filmem Maryša. V 1942 bylo kino přejmenováno na Viktoria, krátce neslo také název kino Svět. V letech 1957-1958 bylo přestavěno na širokoúhlou projekci a přejmenováno na kino Panorama.
 
Po roce 1989 se budova vrátila pod TJ Sokol a kino neslo i stejný název. Na konci roku 2008 ukončilo svůj provoz. Po rekonstrukci je v budově od 1. dubna 2011 adaptována alternativní scéna DIOD – divadlo otevřených dveří.
 

Kino Mír

V roce 1951 se stala součástí Jihlavy obec Bedřichov, kde bylo od roku 1950 v provozu kino Mír, které se nacházelo v sále hostince v Sokolovské ulici č. 128 - místo takzvané Točny (dříve hotel Severní Točna). Kapacita kinosálu byla 257 diváků. V roce 1961 bylo kino přizpůsobeno pro projekci 35mm filmů.

 
Letní kino

V roce 1949 byl v areálu Březinových sadů vybudován přírodní amfiteátr pro konání masových kulturních a politických akcí. Součástí areálu byla stavba letního kina, kde se v roce 1951 poprvé konal Filmový festival pracujících.
 
Nejdříve se filmy promítaly na plátno o velikosti 10 x 8m pro 2 000 diváků. Kapacita hlediště se postupně zvyšovala až na 5 000 sedadel a v roce 1959 byla postavena rozměrná stěna s promítacím plátnem 27,50 x 11m, která byla jednou z největších v Československu. V roce 1976 se kapacita míst snížila na 2 358 míst.
 

Kino Čásek

Kino Čásek se nacházelo v horní části dnešního Masarykova náměstí. Běžel v něm nonstop program od deseti hodin dopoledne do pěti odpoledne. Na repertoáru byly např. staré americké grotesky, politiké týdeníky a krátké filmy. Později kino nahradila vinárna Passage.
 

DKO

Dům kultury a odborů byl slavnostně otevřen 31.12.1961. Po uvedení do provozu v jeho divadelním sále působil pod označením kino Odborů filmový klub, jeden z nejstarších v Československu.
 

(čerpáno: Vlastivědný sborník Vysočiny : Odd. věd společenských 13, (2002), s. 105-121., www.kinodukla.cz)
O projektu  |  Napište nám  |  Facebook